MiG-21 Fishbed

Mikojan/Gurjevič, SSSR

Na základě poznatků z Korejské války zformulovaly sovětské úřady v roce 1953 požadavek na přepadový stíhač pro dobré počasí s omezenými možnostmi pro útok na pozemní cíle, který měl dosahovat rychlosti Mach 2.
OKB MiG na základě návrhů institutu CAGI zvolila dvě vývojové línie: první byla zkonstruovat letoun s klasickým štíhlým šípovitým křídlem (křídlo dobře známé z MiG-19), a druhá byla, využít prakticky nové a neotestované (ale na Západě známé z Mirage III, F-102, F-106) deltovité křídlo. Tento typ křídla sliboval dobré vlastnosti při nízké hmotnosti, ale bylo teoreticky a technicky neprozkoumané. Ale protože na vývoj bylo málo času, bylo rozhodnuto postupovat metodou "pokus-omyl". Pro každou vývojovou větev byl postaven jeden prototyp.
Prototyp E-2 se šípovým křídlem vzlétl 14.února 1955 z Experimentálního Centra Žukovského (známé též jako Ramenskoje) u Moskvy. Trup byl shodný s pozdějším MiG-21 F. Křídlo bylo prakticky shodné s MiG-19. Byl zajímavý tím, že kryt kabiny se otvíral dopředu. Otvírání krytu dopředu nebylo samoúčelné, kryt měl sloužit jako aerodynamický štít, který ochrání pilota při katapultáži.
První prototyp s deltakřídlem byl E-4/1, který vzlétl 16.června 1956. Byl postaven jako porovnávací letoun s E-2. Měl identický trup, ale absolutně nové deltovité křídlo. Začátkem roku 1958 vzlétl prototyp E-6 s rekonstruovaným trupem, zvláště zadní částí a novým překrytem kabiny. Aerodynamické plůtky na spodní straně křídla nahradil jeden větší na spodní části trupu. Byl to prototyp definitivního sériového MiG-21.

Do služby byl v SSSR zařazen v roce 1959. Spolu se Su-7 tvořil hlavní leteckou sílu států Varšavské smlouvy. Ve výzbroji SSSR jej v 70.letech nahradil MiG-23, ale u jiných uživatelů stále ještě slouží. Slouží tedy již více jak 30 let. V tom se podobá F-4 Phantom II. Je možné, že bude sloužit i v příštím tisíciletí v čínské armádě a armádách zemí východní Evropy.
V našem letectvu slouží od roku 1962. Technická životnost našich Mig-21 končí v roce 2005.

Uspořádání středového vzduchového kanálu s vestavěným radiolokátorem uprostřed příďového kužele spolu s pilotní kabinou, která plynule přechází ve hřbetní nástavbu, výrazně omezuje výhled dolů před letoun a dozadu za letoun. MiG-21 je celkově mimořádně výkonný a obratný letoun s dobrými letovými vlastnostmi, avšak včetně posledních verzí se jedná o typ nejen s malou vytrvalostí letu, ale i s nedostatky v oblasti avioniky (vybavení pro působení za všech povětrnnostních podmínek) a nosnosti bojového nákladu. Je však mimořádně dobrý z hlediska spolehlivosti, bojeschopnosti (typicky 6 bojových vzletů denně po dobu až několika dní) a mimo spotřebu paliva i nízkých provozních nákladů.

Jeho protivníkem byl F-4 Phantom II. V rukou rovnocenného pilota jej MiG-21 dokáže vymanévrovat.

Kromě SSSR jej v licenci vyábělo Československo (v letech 1962 až 1972 bylo vyrobeno 194 ks těchto letounů) a Čína. Odhadovaný počet celkem vyrobených letounů přesahuje 10 000 kusů. Více kusů jednoho typu letounu bylo vyrobeno pouze za druhé světové války a z moderních strojů pouze Lockheed C-130 Hercules.

Verze

První generace

MiG-21 první generace byly stíhače určené k použití za dne, při dobrých povětrnostních podmínkách a pro boj s cíli ve vizuálním kontaktu.

 
• MiG-21 F Fishbed-B
  Byl první hromadně vyráběnou verzí. Vyráběl se v letech 1959 až 1960. Byl prakticky shodný s předsériovými stroji. Od prototypu E-6 se lišil jiným uspořádáním antén na trupu.
  Byl vyzbrojen dvěm 30mm kanóny NR-30 se 60 náboji na hlaveň. Neměl podkřídelní ani podtrupové závěsníky. Motor Tumanskij R-11F-300 měl tah 53.9 kN.
  Celkem bylo postaveno 30 kusů.
 
• MiG-21 F-13 Fishbed-C
  Byl první verzí vyrobenou ve významném množství - 115 kusů. První MiG-21 F-13 byly podobné MiG-21 F, ale od stroje číslo 115 byla zvětšená směrovka a byl modifikován rám kabiny. Od stroje číslo 815 nebyl montován kanón NR-30. Byly nainstalovány závěsníky, které mohly nést rakety, malé bomby, rakety vzduch-země a vzduch-vzduch (infračervené K-13) nebo dvě raketnice pro neřízené střely 16,57 mm. MiG-21 F-13 byl vybaven autopilotem KAP-2K. Prototypy E-2 a E-4 byly vybaveny vystřelovacími sedačkami z MiG-19. Sériové MiG-21 F a MiG-21 F-13 byly vybaveny zlepšenými sedačkami SK. MiG-21 F-13 byl během své výroby neustále zlepšován. Byla zvětšena kapacita palivových nádrží z 2280 na 2550 l a podtrupový závěsník mohl nést až 490 l nádrž.
  V letech 1960-1962 se MiG-21 F-13 vyráběl pouze pro potřeby Sovětské Armády. V letech 1962-1965 se MiG-21 F-13 vyráběly i pro export. V roce 1962 byly první kusy vyvezeny do členských států Varšavské smlouvy a pak do dalších spřátelených zemí. MiG-21 F-13 byl rovněž vyráběn licenčně v ČSSR a ČLR.
  ČSSR byla jedinou zemí ze států Varšavské smlouvy, která vyráběla MiG-21 F-13 licenčně. Výroba byla u nás zahájena v roce 1962 v Aero Vodochody. Většina u nás vyrobených strojů sloužila v naší armádě. Malý počet MiGů byl vyvezen do NDR. Výroba skončila v roce 1973 a celkem jsme vyrobili 194 letounů ( u nás byly označeny jako S-106 ).
  V roce 1962 byla rovněž zahájena licenční výroba MiG-21 F-13 v ČLR v Shenyang Aircraft Design Institute. První čínský MiG-21 vzlétl 17.ledna 1966. Čínské MiG-21 F-13 nesly označení J-7 (J=Jainjiji=stíhač). Od Sovětského originálu se odlišovaly tím, že jim zůstal zachován kanón. J-7 a J-7A byly vyváženy pod označením F-7A ( F=fighter) do Albánie a Tanzánie. Pod označením F-7B byly exportovány do Egypta a Íráku. Čína pokračovala ve vývoji J-7. J-7II dostal novou vystřelovací sedačku a dvoudílný kryt kabiny (větrný štítek a otevírací část) byl nahrazen jednodílným. Pouzdro padáku se přesunulo ze spodku trupu na kořen směrovky. Exportní J-7II jsou známy jako F-7M Airguard a F-7P Skybolt. Byly vybaveny západní avionikou a vystřelovací sedačkou. F-7M byly vyváženy do Zimbabwe, Íránu a Íráku. F-7P Skybolt byly postaveny na základě specifikace Pákistánského letectva a vybaveny západními komponenty. Tato varinta sloužila v Pákistánu, Bangladéši a Srí Lance.
 
• MiG-21 P Fishbed-D
  Toto označení dostala malá předvýrobní série E-7 z června 1960.

Druhá generace

Změna strategie vzdušného boje, nové střely vzduch-vzduch a zkušenosti z bojového použití letounů první generace vyústilo ve vznik MiG-21 druhé generace. Vzniklo mnoho verzí, které sledovaly zvýšení výkonnosti a použitelnosti letounu v každém počasí.

• MiG-21 PF Fishbed-D
  Záchytný stíhač MiG-21 P se začal sériově vyrábět pod označením MiG-21 PF. Byl to MiG-21 P s výkonnějším motorem R-11F2-300, 60.6 kN a modifikovanou výstupní tryskou. Byla překonstruována příď (nasávací otvor), její průměr vzrostl z 630 mm na 870 mm a letoun dostal nový radar RP-21 Safír. Hřbetní nástavba se zvětšila aby pojmula novou elektroniku a další palivovou nádrž. Pitotova trubice se přesunula na horní část přídě. Byl odmontován kanón NR-30 a podkřídelní závěsníky mohly nést infračervené střely K-13 nebo radarem řízené R-5 ( RS-2US ), bomby, neřízené střely vzduch-země, raketnice nebo kanónový kontejner GP-9. Letoun dostal také nový motor R-11F2-300 s maximálním tahem 60 kN. Tato verze má také větší kola hlavního podvozku (z 600 mm na 800 mm) kvůli větší hmotnosti letounu. Pouzdro padáku se přesunulo ze spodku trupu na kořen směrovky. Pozdější kusy verze PF dostaly vylepšený radiolokátor RP-21M.
  V letech 1962-1963 se vyráběl pouze pro potřeby Sovětské armády. Vyvážet se začal od roku 1964 a výroba skončila v roce 1968.
  MiG-21 PF sloužil ve všech členských zemích Varšavské smlouvy a mnoha spřátelených zemích Středního Východu, Asie a na Kubě.
• MiG-21 PF1 a MiG-21 PF2
  Od předchozí verze se liší pouze minimálními vnitřními konstrukčními změnami.
• MiG-21 FL
  
  MiG-21 FL

  Byl specialní variantou licenčně vyráběnou v Indii pro indickou armádu. Radar RP-21 byl nahrazen typem R-2L, měl motor R-11F-300 namísto standardního R-11F2-300. První v SSSR vyrobený MiG-21 FL dostala Indie v roce 1964 a první indický MiG-21 FL dostala armáda v listopadu 1966. V prosinci 1971 bylo sovětskými MiG-21 FL vyzbrojeno 8 skvadron.
  V Indicko-Pákistánském konfliktu v roce 1971 bojovaly Indické MiG-21 s Pákistánskými F-104,Shenyang F-6 (MiG-19) a F-86 Sabre.
  

• MiG-21 PFV Fishbed-D
  Byl vyvinut specálně pro armádu Vietnamské socialistické republiky a šlo o standardní verzi PF s úpravami pro tropický provoz. Úpravy zahrnovaly antikorozní ochranu a ochranu před vysokými teplotami při vysoké vzdušné vlhkosti.
  Písmeno "V" v označení PFV znamená Vysotnyj = výškový.
  Z vnějšku se podobá standardnímu PF, ale je vybaven vylepšeným radarem R-2L.
  Hbitý MiG-21 PFV byl neočekávanou hrozbou pro piloty USAF nad Vietnamem. Ale vietnamští piloti dávali přednost MiGu-17, protože měl lepší kanónovou výzbroj.
• MiG-21 PFM Fishbed-E (někdy Fishbed-F)
  Záchytný stíhač PFM byl radikálně přepracovaný základní model PF. Pouzdro padáku se přesunulo ze spodku trupu na kořen směrovky. Tato změna umožnila vypouštět padák již před dotekem VPD což výrazně zkrátilo délku dojezdu.
  Na základě zkušeností z lokálních válčišť, byla změněna taktika vzdušného boje. Ukázalo se, že odstranění kanónu a výhradní orientace na řízené a neřízené střely byla chyba. Hledalo se rychlé řešení, které by nahradilo prakticky nerealizovatelnou zástavbu moderního kanónu, jež by si vyžádala radikální změny v konstrukci letounu. Tak byl zkonstruován kanónový kontejner GP-9; obsahoval 23 mm dvojkanón GŠ-23 s municí. 290 kg kontejner byl zavěšen na podtrupovém závěsníku.
  Letoun měl přepracovaný kryt kabiny. Původní jednodílný, který se otvíral dopředu byl nahrazen dvoudílným, který se otvíral doprava. Sedačka SK byla nahrazena modernější sedačkou KM-1 s charakteristikami 0-0.
  Originální MiG-21 PFM nenesl na horní části překrytu kabiny periskop, ale několik strojů bylo modifikováno a periskopem dovybaveno.
  MiG-21 PFM se vyráběl v letech 1964 a 1965 pouze pro potřeby Sovětské armády. Výroba pro export začala v roce 1966 a trvala do roku 1968.
• MiG-21 PF-SPS nebo MiG-21 PFS Fishbed-F
  Tato verze z roku 1967 měla přepracovanou mechaniku křídla (systém SPS), která zlepšila aerodynamické vlastnosti při nízkých rychlostech.
• MiG-21 PFM (SPS)
  Byl to "PFM" s křídlem vybaveným systémem SPS. Měl rovněž nový postup nouzového opuštění letounu. V souvislosti s tím byl vybaven novým překrytem kabiny. Pevný větrný štítek s pancéřovaným čelním sklem a otevíratelná část. Měl rovněž modernější sedačku KM-1 s charakteristikami 0-0. Tato opatření zvýšila pilotovu bezpečnost. Pitotova trubice byla přemístěna napravo od osy letounu.
• MiG-21 U Mongol-A
  První dvojmístný cvičný MiG-21 vzlétl v roce 1961. Prototyp měl označení E-6 U a sériové letouny MiG-21 U (Učobnyj). První série U byla vyzbrojena 12.7 mm kanónem NR-30 na pravoboku. Všechna U mohla nést a odpalovat rakety K-13 s infračerveným naváděním. Hlavní rozdíl od ostatních verzí první generace je v tom, že dvojdílný překryt kabiny se otevírá napravo. U má též větší 800 mm kola hlavního podvozku.

Třetí generace

• MiG-21 R (Rozkryvajuščij) Fishbed-H
  
  MiG-21 R
  
  

  Byl zkonstruován koncem 60.let na základě verze PFM (SPS), jako speciální průzkumný letoun. Elektronické vybavení nutné pro průzkumné účely potřebovalo další prostor v úzkém trupu, zrovna tak jako palivové nádrže pro větší zásobu paliva (což je u průzkumných letadel velice důležitý parametr). Tento problém vyřešilo překonstruování hřbetní nástavby. Nová nádrž na 340 litrů paliva zvětšila kapacitu vnitřních nádrží na 2800 litrů. Pod křídla bylo možno zavěsit další dvě přídavné nádrže po 490 litrech.
  Dlouhá hřbetní listová VHF anténa, tak jak jim známe z verzí D a F, byla zrušena a hned za kabinou přibyl malý nasávací otvor. Na pravé straně přídě přibyl senzor úhlu náběhu. Pitotova trubice se přesunula z vrcholu přídě na její pravou stranu. Podtrupový závěsník nesl speciální průzkumný kontejner. Na verzi R nebyl montován kanón GŠ-23.
  Avionika MiG-21 R zahrnovala autopilota AP-155 , radarový výstražný systém SPO-3 a radar TSD-30 v příďovén kuželu.
  První stroje této verze neměly na kabině periskop, ale pozdější kusy již jím byly vybaveny.
  MiG-21 R se vyráběl pro vnitřní potřebu i na export v letech 1965 až 1971.

• MiG-21 S
  Byl vyráběn v malé sérii. Byl z průzkumné R verze zpět upravený stíhač. Šlo o první záchytný stíhač/letoun pro vybojování vzdušné nadvlády třetí generace.Byl vytvořen jako přechod mezi stíhači s omezeným použitím za ztížených povětrnostních podmínek a skutečně víceúčelovými stíhacími bombardéry pro každé počasí.
  Na místě průzkumného kontejneru měl kanón GP-9. Na pravé straně přídě přibyl senzor úhlu náběhu a měl vylepšený radar typu Safír. Protože kanónový kontejner GP-9 letoun znatelně brzdil, býval často demontován a MiG-21 S sloužil jako nosič 4 raket K-13 kategorie vzduch-vzduch.
  MiG-21 S se vyráběl pouze pro potřeby Sovětské armády v letech 1965 až 1968.
• MiG-21 SM Fishbed-J
  Byl přímým následníkem MiG-21 S. Měl nový motor R-13-300, 4 podkřídelní závěsníky a vylepšenou avioniku - autopilot AP-155. Podstatnou změnou byl úplně nový 23 mm dvojkanón GŠ-23L s 200 náboji. Opět mohl nést podtrupovou přídavnou nádrž. Kromě standardních raket vzduch-vzduch typu R-13 mohl nést až 500 kg pum, 16 nebo 32 raketové raketnice nebo jiné standardní rakety kategorie vzduch-země. První stroje této verze neměly na kabině periskop, ale pozdější kusy již jím byly vybaveny. Modifikovaný MiG-21 SM byl vnějškově shodný s pozdějším MiG-21 MF.
  MiG-21 SM se vyráběl pouze pro potřeby Sovětské armády v letech 1968 až 1974.
• MiG-21 SMT
  Byl MiG-21 SM se zvětšenou hřbetní nadstavbou kvůli větší palivové nádrži. Zvětšený hřbet se negativně promítl do letových vlastností letounu. Proto nebyl tento typ sovětskými piloty příliš oblíben. Byl chápán jako mezityp. Byl něco mezi MiG-21 SM a MiG-21 MT.
  Prototyp E-7 SMT vzlétl v roce 1968. Vyráběl se velice krátce (v letech 1971 a 1972) a v relativně malém počtu.
  Létal pouze u sovětského letectva, kde sloužil jako nosič jaderných bomb zavěšených na podtrupovém závěsníku.
• MiG-21 M nebo MiG-21 PFMA Fishbed-J
  Vznikl kombinací draku SM a motoru R-11. Zvenku se velmi podobal verzi MF. Byla to exportní verze MiG-21 SM. Poháněl ji motor R-11F2S-300 místo výkonnějšího R-13-300 a měl horší radar RP-21MA místo obvyklého RP-22S. Tyto změny jsou typické pro exportní úpravy. Později vyrobené letouny byly vybaveny vylepšeným motorem R-11F2SK-300.
  Většina MiG-21 M byla v původní barvě kovu, avšak několik posledních strojů měla lesklý světle šedý nátěr na všech plochách. Této kamufláži se říkalo "šedá vzdušné převahy" (Air Superiority Gray).
  Vyráběl se v letech 1968 až 1971 a byl prvním MiGem-21 třetí generace určeným pro export. MiG-21 M byl exportován do Polska, ČSSR, NDR a jiných zemí. Byl také licenčně vyráběn v Indii. A bez licence v Číně.
• MiG-21 MF Fishbed-J
  
  MiG-21 MF

  Je prakticky MiG-21 M s motorem R-13F-300. Jediná výrazná odlišnost je periskop na krytu kabiny, ketrý u verze M chybí. Ale není to 100% rozlišovací znak, protože periskop byl často doplněn i starším strojům při opravách. Měl radar RP-22S použitý i u verze SM. Kapacita palivových nádrží byla 2650 litrů a 800 litrová nádrž pod trupem plus dvě 490 litrové nádrže pod křídly. Ve srovnání s verzí SM a M má MF několik vylepšení sledujících odlehčení letounu. Například použití titanu na některé části draku. MF je rovněž vybaven letovým záznamníkem SARPP-12, pro usnadnění údržby.
  Raketová výzbroj verzí MiG-21 M/SM/MF zahrnuje rakety vzduch-vzduch R-13A a R-60 a R-60MK krátkého dosahu. Na kniplu jsou dva spouštěče. Jeden pro kanón GŠ-23L a druhý pro rakety. MiG-21 MF může být použit i jako letoun pro leteckou podporu pozemních vojsk. Pak může nést raketnice UB-16-57 nebo UB-32A, neřízené střely vzduch-země S-24 240 mm nebo bomby do 500 kg.
  Prototyp E-7 M vzlétl v roce 1968 a sériové stroje se vyráběly od roku 1970. Pro export se MiG-21 MF vyráběl od roku 1974 do 1975.
  V ČLR se vyráběl MiG-21 MF licenčně pod označením J-7. Měl západní elektroniku a mohl nést Francouzké rakety AAM místo čínských PL-5 což byly kopie AIM-9 Sidewinder. J-7 se vyráběly pro potřeby čínské armády a na export.

  Foto: Jan Eric Krikke, www.aviaworld.com	Foto: Vladimír Čereba

• MiG-21 MT
  Byl speciální verzí MiG-21 M se zvětšenou palivovou nádrží v hřbetní nástavbě. Tak se zvětšila celková kapacita palivových nádrží na 3250 litrů.
  Poprvé vzlétl v roce 1973. Bylo vyrobeno pouze 15 kusů této verze. Z nich 5 sloužilo v Sovětské armádě.
• MiG-21 RF
  Byl kombinací draku R a motoru R-13F-300.
• MiG-21 US
  Je sériová podoba dvojmístného prototypu E-6 US, který vzlétl v roce 1970 a je to prakticky MiG-21 U pozdějších sérií ( široký ocas a směrové kormidlo ) plus křídlo opatřené systémem SPS. Instruktor má pro lepší výhled kupředu k dispozici výsuvný periskop.
• MiG-21 UM
  
  MiG-21 UM

  Byl finální verzí dvoumístné verze vyvinuté z prototypu E-6 UM, který vzlétl v roce 1972. Byl to drak US vybaven přístroji a avionikou standardu M a MF. Byly zabudovány nové sedačky: KM-1U vpředu pro žáka a KM_1I vzadu pro instruktora a instruktor měl pro lepší výhled kupředu kabinu vybavenou výsuvným periskopem.

Když byl MiG-23 vyroben v dostatečném počtu pro plnění úkolů záchytného stíhače, byl velký počet MiG-21 třetí generace v SSSR a zemích Varšavské smlouvy změněn na bitevní.

Čtvrtá generace

• MiG-21 bis Fishbed-K
  Navázal na verzi MF. Má nový motor R-25-300 s tahem 95 kN s forsáží. Tento motor má stejné vnější rozměry a montážní body jako starší R-11 a R-13 a může být instalován do draků starších verzí. Menší spotřeba nového motoru spolu s větší kapacitou nádrží (2800 litrů) zvětšily výkonnost letounu. Je vybaven soudobou avionikou a také může nést nové IČ střely krátkého dosahu R-60. Hřbetní nástavba je větší než u verze MF ale menší než u verze SMT. Nový radar RP-22 SMA Safír umožňuje i omezený pohled do spodní polosféry. Trup je prakticky shodný s verzí MF s vyjímkou hřbetní nástavby a tvaru nasávacího otvoru. Uvnitř je ale úplně překonstruován, hlavně použitím moderních materiálů, jako titan. Vybavení kabiny a část avioniky je totéž co u MiG-23. Včetně radarového systému a systému pro automatické přistání. Vnějškově se MiG-21 bis liší velice málo od MiG-21 MF. Jeden z identifikačních znaků je tvar hřbetní nástavby. Nástavba u MiG-21 bis je širší, hlubší a více zasahuje do směrovky. Téměř až k brzdícímu padáku.
  Sovětská armáda dostala první MiG-21 bis v únoru 1972 a výroba pokračovala do roku 1974. Letoun sloužil v poměrně malém počtu u všech armád členských zemí Varšavské smlouvy.
  Po dodání 75 letadel ze SSSR se do roku 1987 vyráběl v Indii ve firmě Hindustan Aeronautics. Zpočátku z dílů dovezených ze SSSR. Celkem to bylo asi 220 strojů. Další indická firma - HAL licenčně vyráběla motory R-25 a rovněž prováděla montáž letounů.
• MiG-21-93
  

  
  MiG-21-93

  OKB MiG představil tento model v roce 1993 na přehlídce v Paříži. Je to vylepšená verze MiG-21 bis.
  Letoun má jednodílný překryt kabiny, který umožňuje lepší výhled. Kryt je okrouhlý, bez periskopu a má dvě zpětná zrcátka na rámu kabiny. Je použita nová zbraňová elektronika a v ocasní části je zabudováno 2x30 výmetnic klamných IR cílů. Nový radar Kopyo ( Thomson-Phaztron ), umožňuje vyhledávat cíle (ve všech letových hladinách i na pozadí země) a do vzdálenosti 57 km může sledovat až 8 cílů, ale neumí si zapamatovat jejich pozice a může řídit palbu pouze na jeden z nich. Umí spolupracovat s přílbovým zaměřovačem a zobrazovat informace na HUD. Do budoucna bude tento systém schopen spolupracovat s MiG-31.
  Ze staré výzbroje zústal pouze kanón GŠ-23 s 250 náboji jehož přesnost se zvýšila díky radarové kontrole. Jsou použity nové rakety vzduch-vzduch. Například R-77 s aktivním radarovým zaměřováním, poloaktivní IČ R-27 a R-27 T1 středního dosahu nebo R-73 a R-60 krátkého dosahu. R-27 mohou být použity maximálně 2, R-77 a R-73 maximálně 4, R-60 maximálně 6. Nové jsou i střely vzduch-země. Laserem naváděné bomby KAB-550L a TV naváděné bomby KAB-500KR, raketnice B-8 s neřízenými střelami, laserem naváděné H-25ML a H-25MP.
  Je vyvíjen kombinovaný laserový/IR vyhledávač, značkovač a dálkoměr. Bude umístěn, podobně jako u MiG-29, vpředu před kabinou. Může nést průzkumný kontejner nebo kontejner se značkovačem cílů. Protože nové systémy jsou menší než starší, byl získaný prostor využit ke zvětšení palivových nádrží a tím se zvětšil i dolet.
  Přestavba na tuto verzi stojí kolem 1.5 miliónu dolarů.

• MiG-21 bis LANCER III

  
  MiG-21 bis LANCER III

  Je Rumunsko-Izraelský projekt modernizace MiG-21 z roku 1992. V přiďovém kuželu je zabudován multifunkční radar Elta EL/M 2032. Tento radar dovoluje pohled a palbu do dolní polosféry. Současně může sledovat 10 cílů a na 4 z nich řídit palbu. Palubní deska je osazena multifunkčním displejem. Rovněž radiová stanice je nová. Je použita vystřelovací sedačka Martin Baker.
  Toto letadlo je schopno nést střely vzduch-vzduch Python III , a laserem řízené bomby Griffen. Obě zbraně jsou Izraelské provenience. Může nést i Západní zbraně. K dispozici je i kontejner s elektro-optickým a laserovým značkovačem cílů.
  Protože nové systémy jsou menší než starší, byl získaný prostor využit ke zvětšení palivových nádrží na 3000 litrů a tím se zvětšil i dolet.
  Přestavba na tuto verzi stojí kolem 2 až 4 miliónů dolarů. Rumunsko chce přestavět asi 110 MiG-21 na tuto verzi.

Experimentální prototypy

• E-50
  Byl odvozen od E-2 a byl zkoušen v letech 1955 až 1957. Lišil se raketovým motorem. Raketový motor měl umožnit dosáhnout rychle velké výšky potřebné k útoku na nepřátelské vysoko letící bombardéry. Letoun měl ale velice malý akční rádius (400 km) a proto nebyl masově vyráběn.
  První E-50 byl zničen při havárii 14.července 1956. Druhý E-50 (E-50/2) měl přepracovaný ocas a dosáhl 17.června 1957 výšky 25 600 m. O několik dní později dosáhl rychlosti 2 460 km/h. Třetí prototyp s prodlouženou přídí byl zničen při havárii, kdy se odlomil kus ocasu. Pilot nehodu nepřežil.
• E-7
  Byl předchůdcem druhé generace variant MiG-21. Byl vybaven radarem RP-21M Safír, který byl instalován v kuželu v nasávacím otvoru. Zástavba radaru si vyžádala zvětšení průměru přídě z 690 mm (MiG-21 první generace) na 910 mm. Rovněž nástavba na hřbetě trupu byla zvětšena kvůli zvětšené palivové nádrži. Bylo rovněž změněno uspořádání aerodynamických brzd, byl upraven podvozek, pitotova trubice se přesunula ze spodni části přídě na horní a některé další úpravy.
  E-7/1 neměl kanón a jeho avionika byla vylepšena o autopilota KAP-1.
  Prototyp vzlétl 10.srpna 1958. V červnu 1960 byla vyrobena malá série letounů označených jako MiG-21 P. Výkony byly stejné jako u MiG-21 F s vyjímkou dostupu, který teď činil 19 100 m.
• E-7 PD / MiG-21 PD Fishbed-G
  Byl experimentální letoun s vlastnostmi STOL. Byl to MiG-21 PFM se dvěma motory Koljesov RD-36-55 pro svislý vzlet a přistání. Kvůli těmto motorům byl trup prodloužen o 900 mm.
  Vzlétl 16.června 1966. Experimenty pokračovaly do konce roku 1967. OKB MiG došlo k závěru, že příliš velká hmotnost motorů pro svislý vzlet a přistání zapřičiňuje horší letové vlastnosti v porovnání se standardním MiG-21 a projekt byl zastaven.
  Veřejnosti byl MiG-21 PD představen na letecké přehlídce na letišti Domodědovo v létě 1967.
• E-8
  
  E-8

  E-6/3 byl později vybaven pomocnou nosnou plochou na přídi. V této konfiguraci pak bylo označení změněno na E-6T/3. Během roku 1961 dostal projekt přepracovaného záchytného stíhače označení E-8. Základem pro tento projekt byl MiG-21 PF. Byly vyrobeny dva prototypy a oba dostaly označení MiG-23.
  První let se uskutečnil 17.ledna 1962. 17.dubna 1962 během letu E-8/1 došlo k poruše na motoru a pilot se musel katapultovat. Prototyp E-8/2 měl nasávací otvor přemístěn pod trup. Do havárie prvního prototypu E-8/1 provedl 13 letů. Pak byly práce na projektu E-8 ukončeny a označení MiG-23 uvolněno pro pozdější použití.
  

• MiG-21 I Analog
  
  MiG-21 I Analog

  Byl vytvořen pro testování křídla pro TU-144. První kus byl zničen při nehodě a druhý je součástí expozice v leteckém muzeu v Moninu.
  Poprvé vzlétl 18.dubna 1968
  

• E-150
  Bylo vysokorychlostní letadlo, jehož některé části byly vyrobeny z nerezové oceli a titanu, aby bylo možno překonávat rychlosti větší než 2 400 km/hod.
• E-166
  
  E-166

  Byl přímý nástupce prototypů výškových stíhačů E-150 a E-151. Byl speciální modifikací MiG-21 postavenou pro ověřování konstrukčních a aerodynamických požadavků při letech vysokou rychlostí. Byl ochuzen o téměř celou výzbroj a překryt kabiny byl menší než u sériových verzí. 7.října 1961 ustavil E-166 pilotovaný Fedotovem rychlostní rekord na 100 km okruhu - 2 401 km/h. 11.září 1962 ustavil pilot Ostapenko výškový rekord - 22 670 m.
  

Kamufláž

Předváděcí kamufláž MiG-21 MF z konce 90.let
(další obrázky jsou zde)

První MiG-21 byly v prosté barvě kovu. To se stalo standardem pro všechny verze MiG-21 sloužící v SSSR a zemích Varšavské smlouvy.

Všechny verze měly kužel v nasávacím otvoru leskle tmavozelený a ve stejné barvě byla přední čast hřebene v zadní spodní části trupu. Malý počet MiG-21 F-13 a MiG-21 PF měly ve stejné barvě i dielektrický kryt antény SOD na horním konci směrovky. Ale u většiny strojů zůstal tento kryt v barvě kovu. Okolo poloviny později vyrobených MiG-21 PF a MiG-21 PFM a všechny MiG-21 třetí a čtvrté generace (MiG-21 M až MiG-21 bis) byl tento kryt opět leskle tmavozelený.
Výstupní tryska byla v barvě ožehnutého kovu.
Na podvozkové šachty bývaly použité různé barvy. Mnohé MiG-21 měly tyto prostory v pvodní barvě kovu; avšak několik strojů je mělo opatřeno antikorozním nátěrem 'green chromate' barvy.
Kokpit a přístrojové konzoly jsou světle modrozelené, přístrojová deska je obvykle černá (avšak několik MiG-21 F-13 a MiG-21 PF mají přístrojovou desku rovněž modrozelenou).
Výplňový materiál mezi rámem kokpitu a sklem byl na prvních MiG-21 F-13/PF/PFM černý. U letounů třetí a čtvrté generace byl tento materiál změněn a je žluté barvy.
Vnitřní strana aerodynamické brzdy je u letounů rovněž v původní barvě kovu. Vnitřek servisních krytů na trupu je buď rovněž v barvě kovu nebo je opatřen 'green chromate' nátěrem. Brzdící padák je u prvních strojů bílý, ale od poloviny 70.let je používán červený.

Od poloviny 70.let začal SSSR a země Varšavské smlouvy opatřovat své taktické letouny kamufláží. Bylo vyzkoušeno velké množství kamuflážních schémat, na rozdíl od USAF nebo vojsk NATO, které používají pro všechna letadla identickou kamufláž.
Použité barvy závisely na místě kde byl letoun používán. V evropské části SSSR a u Sovětských vojsk na základnách ve východní evropě, byly MiG-21 obvykle opatřeny nátěrem těchto barev: horni plochy tmavá zelená, zemitě hnědá, a olivová ('olive drab'), spodní plochy světle šedé (u některých strojů světle modré). MiG-21 v asijské části SSSR byly obvykle na horních plochách 'olive drab', a pískové s červenohnědými, zelenými a šedými plochami, které byly přidávány podle taktických požadavků.
MiG-21 lze vidět ve dvou až čtyřech barevných schématech. Kamuflážní vzory se mohou výrazně lišit i u letounů té samé jednotky, i když použité odstíny jsou shodné.
Barvy byly pololesklé, které se ovšem časem stávaly vlivem povětrnostních podmínek stále lesklejšími.
Na kamuflovaných strojích je vnitřek podvozkových šachet a aerodynamických brzd stejné barvy jako spodní plochy (světle šedá nebo světle modrá). Kokpit a rám kabiny je světle modrozelený. Vnitřek servisních krytů na trupu je buď tmavožlutý nebo 'green chromate'. Výstupní tryska byla v barvě ožehnutého kovu.
Mnoho zemí Varšavské smlouvy vytvořilo svá vlastní kamuflážní schémata a vzory podle svých vlastních taktických potřeb.
Od poloviny 70.let začal SSSR a země Varšavské smlouvy opatřovat své MiG-21 MF a pozdější varianty určené jako záchytné stíhače světle šedým nátěrem. Kužel v nasávacím otvoru, polovina hřebenu na spodní zadní části trupu a kryt antény SOD jsou leskle tmavozelené. Podvozkové šachty i podvozek jsou občas světle šedé, ale většinou jsou v původní barvě kovu. U těchto "šedých" MiG-21 není mezi jednotlivými zeměmi Varšavské smlouvy rozdil ve vybarvení.

Uživatelé

MiG-21 sloužl a nebo ještě slouží v 39 zemích světa a to i u spojenců USA. Létal v těchto zemích: Afghánistán, Albánie, Alžírsko, Angola, Bangladéš, Bulharsko, Čína, ČSSR (v roce 1998 létalo v České republice: 31 MiG-21 MF a 9 MiG-21 UM), Jemen, Jugoslávie, Kuba, NDR, Egypt, Etiopie, Finsko, Maďarsko, Indie, Indonésie, Írák, Laos, Madagaskar, Nikaragua, Nigérie, Severní Korea, Vietnam, Peru, Polsko, Rumunsko, Somálsko, SSSR, Súdan, Sýrie, Tanzánie, Uganda.

Bojové nasazení

MiG-21 se zúčastnil v tolika válkách jako žádný jiný letoun na světě.

• Vietnam
  Ve Vietnamu sestřelily americké F-4 a B-52 mezi 26.dubnem 1965 a 8.lednem 1973 68 MiGů-21. Vietnamští piloti dávali přednost MiGu-17, protože měl lepší kanónovou výzbroj.
• Indie - Pákistán
  V Pákistánském konfliktu v roce 1971 bojovaly Indické MiG-21 s Pákistánskými F-104, Shenyang F-6 (MiG-19) a F-86 Sabre.
• Egypt - Izrael
  V Egyptsko-Izraelském konfliktu bojovaly MiG-21 na straně Egypta.
• SSSR - Afghánistán
  MiG-21 MF bojavaly v Afghánistánu na Sovětské i Afghánské straně.
• Írán -Írák
  V Íránsko-Írácké válce ( 1980-1989 ) bojovaly na írácké straně.
• Perský záliv
  Během operace Desert Storm v lednu 1991 vzlétl do vzduchu malý počet Íráckých MiG-21 MF (minimálně 4 byly sestřeleny americkými F-15 C a F/A-18).
• Válka v Jugosllávii
  Ve válce v Jugoslávii, která začala v červnu 1991, používali Srbové letouny MiG-21 MF a MiG-21 PFM pro nálety na slovinské, chorvatské a bosenské opevněné cíle a města. Pro tyto akce byly MiG-21 obvykle vyzbrojeny raketnicemi UB-16-57U a UB-32A. Také nesly zbraně vzduch-země domácí provenience a západní zbraňové systémy.
  25.října 1991 přeletěl chorvatský pilot s MiG-21 MF do Rakouska.
• NATO x Jugoslávie (1999)
  Jugoslávské letectvo používalo MiG-21.

První MiG-21 získaný Západními výzvědnými službami byl MiG-21 F-13 Írácké armády. 16.srpna 1966 ulétl írácký pilot do Izraele. Letoun byl nejprve otestován Izraelci a v roce 1969 byl odeslán do USA

TTD MiG-21

MiG-21 NDR vzlétá za pomoci startovacích raket