MiG-19 Farmer

Mikojan/Gurjevič, SSSR

Vznikl na základě požadavku z července 1951 na dálkový stíhací letoun, který měl být použitelný i jako přepadový stíhač a měl být schopný provozu za všech povětrnostních podmínek. V soutěži o armádní zakázku s ním soupeřily Jak-25 a La-200B.

Bylo to první sériově vyráběné a do řadové služby zařazené nadzvukové latadlo na světě. Svými letovými výkony i vlastnostmi, zejména maximální rychlostí, stoupavostí, ovladatelností a menévrovatelností výrazně překonával jiné letouny své třídy.
Konstrukčně vychází z experimentálních letadel I-340 (SM-1) a I-350 (M). Nejsou to ale jeho prototypy. Mikojan dostal za úkol, vyvinout na bázi MiG-17 dálkový doprovodný stíhací letoun, poháněný dvěma motory, schopný dosahovat nadzvukové rychlosti v přímém letu s plnou výstrojí a výzbrojí. Experimentální letoun I-360/SM-2 poprvé vzlétl 24.května 1952. Měsíc po prvním letu dosáhl SM-2 ve vodorovném letu nadzvukové rychlosti ( 1 192 km/hod; M 1,04). Původně navržené ocasní plochy ve tvaru T se ukázaly nevýhodné, protože VOP se dostávala do úplavu za křídlem a ztrácela na účinnosti. Proto byla VOP přesunuta na horní stranu boků zádě trupu. Byl dále vylepšen a 5.ledna 1954 vzlétl nový prototyp nazývaný SM-9. Již 19.března vyrovnal sovětský rychlostní rekord 1 452 km/hod (1,33 M).
Ještě před ukončením zkoušek byl SM-9 pod označením MiG-19 zařazen do sériové výroby a od roku 1954 do služby. Do výzbroje byl zařazen s dostatečným předstihem před zavedením jeho protivníka F-100A Super Sabre (první let 25.května 1953).
Veřejnosti byl poprvé představen na letecké přehlídce v Tušinu 3.července 1955.
Ve výzbroji SSSR jej nahradil Su-9. Část vyřazených "19" sloužila jako bezpilotní létající terče.

Při jednom ze zkušebních letů došlo k poruše obou motorů. Tak letoun předvedl další důležitou vlastnost. V rukou zkušeného pilota se dokáže udržet poměrně dlouhou dobu (na proudový letoun) i v klouzavém bezmotorovém letu a bezpečně dosednout na přistávací dráhu.
Pro lety ve velkých výškách byl vyvinut nový kompenzační oblek, který měl zaručovat pilotovi nutnou ochranu při dehermetizaci kabiny i při katapultáži v nadzvukové rychlosti a ve velké výšce. Letoun má na spodku zádě trupu pouzdro s přistávacím padákem.
Vývoj probíhal ve dvou větvích. První - verze bez palubního radiolokátoru, druhá - verze s palubním radiolokátorem určené pro přepadové stíhání za všech povětrnostních podmínek.

V SSSR se vyráběl od roku 1955 do roku 1960.
Licenčně se v ČSSR vyráběla od roku 1958 frontová verze MiG-19 S pod označením S-105. Celkem vyrobil podnik Aero pro vlastní letectvo 103 ks těchto letounů.
Licenční výrobu spustilo i Polsko pod označením Lim-7.
V Číně se vyráběl od roku 1958 MiG-19 S/SF pod označením Šenjang J-6, MiG-19 PF (J-6A), MiG-19 PM (J-6B), vylepšený J-6 označený J-6C a dodávaný do Pákistánu jako F-6C, vylepšený J-6A označený J-6Xin. Postavili také cvičnou dvoumístnou verzi JJ-6 dodávanou do Pákistánu pod označením FT-6 a průzkumý stíhač JZ-6. Výroba J-6 skončila v roce 1981.
Na základě J-6 vyvinuli Číňané vlastní útočný letoun Nanchang Q-6 (exportní označení A-5), který se vyráběl ještě v roce 1995.

Mimo Čínu bylo celkem vyrobeno asi 2 500 kusů MiG-19.

V naší armádě sloužil od konce 50.let do druhé poloviny let osmdesátých. Byl to náš první nadzvukový stíhač.

V polovině 90.let stále ještě ve 14 zemích sloužily čínské J-6, ale pouze Kuba jich měla významné množství (kolem 30).

Potenciální protivníci

Porovnání MiG-19 s jeho potenciálními protivníky není jednoduché. Především proto, že stíhací letoun stejné třídy na Západě neexistoval. Často porovnávaný americký F-100Super Sabre není ani ve své nejvýkonnější verzi F-100 D plně srovnatelný. A nikdy ke střetu těchto dvou letounů ani nedošlo. Navíc Super Sabre neměl v letectvu USA takový význam jako MiG-19 v letectvech zemí Varšavské smlouvy. Verze pro vybojování a udržení vzdušné nadvlády F-100 A byla vyrobena pouze ve 203 kusech a sloužila pouze od roku 1955 do roku 1958. Mnohem rozšířenější (1 750 kusů) byly stíhací bombardéry F-100 C a D.
Méně násilné je srovnání s francouzským M.D.454 Super Mystére IV B-2, který se i svými rozměry MiG-19 více blíží.

F-100 Super Sabre	M.D.454 Super Mystére IV

Relativní srovnání MiG-19 s F-100 a Super Mystére

	MiG-19 P	F-100 D	Super Mystére IV B-2
Rozpětí	1,00	1,31	1,17
Délka	1,00	1,18	1,09
Výška	1,00	1,23	1,13
Tah motoru	1,00	1,18	0,69
Stoupavost	1,00	1,07	?
Dostup	1,00	0,87	0,97
Max.rychlost	1,00	0,96	0,83
Max.dolet	1,00	1,38	0,51
Max.hmotnost	1,00	1,80	1,14
Kanónová výzbroj	2x 23mm	4x 20mm	2x 30mm

Verze

• MiG-19
  První sériová verze. Byl vyzbrojen třemi 23 mm kanóny NR-23. Dva byly v kořenech křídel a jeden na pravé spodní straně přídě. Charakteristickým znakem této základní verze je další pitotstatická trubice na konci levého křídla a stejně tvarovaná vyvažovací trubka na konci levého křídla. Této verzi také jetě chyběl nízký aerodynamický hřbítek mezi kabinou a kořenem SOP a VOP měly pevný stabilizátor a samostatné výškové kormidlo.
• MiG-19 S
  

  Byl hlavní verzí MiG-19 bez palubního radiolokátoru a také hlavní verzí MiG-19 vůbec. Oproti základní verzi měl pronikavě lepší výkony. Například poloměr bojové zatáčky na 1 500 m při rychlosti 520 km/hod činil u základní verze 9 000 m a letoun ji vykonal za 2,58 minuty; naproti tomu verze S to zvládla s poloměrem 5 000 m a za 1,50 minuty. Byla vyzbrojena třemi účinnějšími 30 mm kanóny NR-30. Jejich rozmístění je shodné jako u základní verze. Označení verze S znamená stabilizátor. První sériové MiG-19 měly pevný stabilizátor a samostatné výškové kormidlo. Při letech nadzvukovými rychlostmi docházelo ke snížení účinnosti VOP. Proto byla nahrazena plovoucí VOP, která tuto závadu odstranila.
  Další odlišnosti od základní verze jsou: zvětšený přechod náběžné hrany SOP do trupu, nízký aerodynamický hřbítek mezi kabinou a kořenem SOP, nový překryt kabiny bez výztužného žebra, pritiflutterovací závaží ve vřetenovitých pouzdrech na koncích VOP, pouze jedna pitotstatická trubice pod nasávacím otvorem. Verze S a další dostaly také další brzdící štít pod trup. Ten doplnil dva umístěné na bocích zádě trupu. První prototyp verze S vzlétl 16.září 1954.
  

• MiG-19 SF
  Verze S s výkonnějšími motory. Byla vyrobena pouze v malé sérii. Vznikla v roce 1956. MiG-19 této verze sloužil v SSSR, NDR a Vietnamu, kde se ve Vietnamské válce utkal s letouny USA. Kanónová výzbroj byla standardně doplněna až 4 raketnicemi zavěšenými na pevných závěsnících pod křídly a před náběžnou hranou křídla - to je také spolehlivý rozpoznávací znak této verze.
• MiG-19 V (Vysótnyj) / MiG-19 SV
  Tento výškový stíhač vznikl jako reakce na zavedení výškových průzkumných letounů Canbera PR.3 a PR.7 a U-2. Vývoj začal v roce 1956. Oproti verzi S byl o 230 kg lehčí což umožnilo zvýšit praktický i dynamický dostup a maximální rychlost. Výzbroj byla zredukována na dva 23 mm nebo 30 mm kanóny , ze zádě byl vyjmut brzdící padák, křídlo mělo větší rozpětí i plochu a letoun dostal nový motor. Praktický dostup vzrostl na 19 000 m. Společně s MiGy-19 PM byl bez úspěchu nasazen 1.května 1960 proti U-2 Francisca Gary Powerse, který narušil vzdušný prostor SSSR a byl sestřelen až nad Sverdlovskem raketou země-vzduch. Vietnam používal MiG-19 V proti výškovým náletům B-52. Úspěšnost jejich nasazení není dodnes známa.
• MiG-19 R (Rozvědčik)
  Průzkumná verze s fotokamerami ve spodní části přídě. Zůstala pouze v prototypu.
• MiG-19 UTI / UTI MiG-19
  Dvojmístná cvičná verze. Jediný její prototyp byl postaven v druhé polovině padesátých let.
• MiG-19 P (Pěrechvatčik)
  

  Tento přepadový stíhač pro každé počasí je základní verzí druhé vývojové větve - MiG-19 s palubním radarem. Kromě v přídi zabudovaného radaru RP-5 Izumrud se vnějškově od verze S liší o 36 cm delší přídí, delším krytem pilotní kabiny a kanónovou výzbrojí redukovanou na dva 23 mm kanóny NR-23 v kořenech křídel. Třetí kanón byl zrušen kvůli nárůstu hmotnosti způsobeném zástavbou radiolokátoru. Kromě kanónů byl vyzbrojen dvěma PLŘS vzduch-vzduch K-13 (v kódu NATO AA-2 Atoll) a dvojicí raketnic. Pitotstatická trubice byla přemístěna na konec pravého křídla a fotokulomet přemístěn z polohy nad nasávacím otvorem na jeho pravou stranu. Poprvé vzlétl 28.srpna 1954 a do služby byl zařazen v roce 1955.
  

• MiG-19 PF
  Verze P s výkonnějším motorem.
• MiG-19 PG
  Verze P s naváděcí radiostanicí Gorizont-1, která umožňovala navádět stroj na cíl radiovými povely z pozemního řídícího střediska automaticky, bez zásahu pilota do řízení.
• MiG-19 PM (Pěrechvatčik Modyficirovanyj)
  

  Období počátku druhé poloviny 50.let bylo ve znamení euforie, že řízené rakety jsou všemocné a ve výzbroji přepadových stíhačů zcela nahradí klasické kanóny ráže 20 a 30 mm. Studená sprcha přišla po Šestidení válce v červnu 1967, kdy Izraelští stíhači dosáhli většinu svých sestřelů ve vzdušných soubojích právě pomocí kanónů. Vývoj "raketové" 19 začal v červenci 1956. Konstrukce verze P byla upravena pro nesení a odpal čtyř PLŘS AA-1 Alkali. Zavedení PLŘS do výzbroje si vyžádalo i nový radiolokátor Izumrud-2 pro navádění ŘS po RL paprsku. Jeho vyhledávací dosah byl 12 km a naváděcí 6 až 8 km. První let se uskutečnil v lednu 1957. Verze PM byla schopna navádět své rakety i na pozemní cíle.
  

• MiG-19 ML
  Verze PM s telemetrickým systémem Lazur pro přístrojové navádění pozemním naváděcím střediskem.
• MiG-19 PMU
  Zdokonalená verze PM.
• MiG-19 PU (Pěrechvatčik Uskoritěl)
  Měl pod zádí pevně přimontovaný raketový motor. Byl určen pro přepadové stíhání rychle letících cílů ve velkých výškách.
• SM-10
  V roce 1955 se testovala verze s nástavcem pro tankování za letu. Nástavec byl umístěn na konci levého křídla.
• SM-20
  Letoun verze S přestavěný roku 1957 na technologický demonstrátor a letový simulátor sloužící k vývoji těžké protizemní a protilodní ŘS Ch-20.
• SM-30
  Verze s odhazovatelným pomocným startovacím raketovým motorem, která vzlétala ze startovací rampy na kolovém podvozku. Letoun přistával jako běžné letouny. Takto upravené letouny měly sloužit jako obrana důležitých průmyslových center. První pilotovaný let se uskutečnil 13.dubna 1957. Přestože se tato koncepce ukázala jako životaschopná, tak se nepoužívala.
  V USA se zkoušel podobně modifikovaný F-100 D (první pilotovaný let 26.března 1958).

Uživatelé

SSSR, Polsko, ČSSR, Bulharsko, Kuba, Maďarsko, Rumunsko, Albánie, Alžírsko, Somálsko, Súdán, Tanzánie, Kongo, Uganda, Zambie, Egypt, Sýrie, Írák, Írán, Afghánistán, Pákistán, Čína, Bangladéš, Kambodža, KLDR, Indonésie.

Pákistánský Šenjang F-6

Bojové nasazení

• Válka ve Vietnamu
  O mohutnosti nasazení MiG-19 svědčí 35 Američany sestřelených "19" různých verzí. Kolik sestřelů mají MiG-19 na svém kontě není dodnes známo.
  
  
• Arabsko-Izraelská válka (1967)
  Bojoval na straně Arabů.

TTD