Messerschmitt Me 262 Schwalbe
První bojově nasazené proudové letadlo Messerschmitt Me 262 Schwalbe.
|
Technické údaje:
Typy: Výrobce: Messerschmitt AG
Motor:
Rozměry:
Hmotnost:
Maximální rychlost:
Rychlost stoupání: 1200m/min Historie:
První let 18. července 1942 motory |
 Výzbroj:
Me 262A-1a:
Me 262A-1a/U1:
Me 262A-1b:
Me 262A-2a:
Me 262B-1a:
Me 262B-2a: |
První dodávky těchto strojů (A-0 do Rechlinu) květen 1944.
První experimentální bojová akce: jednotka EK 262, 30. června 1944.
Od září 1944 první pravidelná bojová akce útvar Luftwaffe 8/ZG26.
30mm kanon MK 108 z Messerschmittu Me 262 Schwalbe
V letounu Me 262 vytvořil německý průmysl stroj, který mohl obnovit panství Luftwaffe na nebi nad Německem a případně vyhrát válku ve vzduchu. Ve srovnání se spojeneckými stíhačkami té doby, včetně Meteoru I z výzbroje RAF, byl rychlejší, početnější a učinnější.
Radarem vybavené noční stíhací verze a modely určené k zastavení a zničení mračen spojeneckých bombardérů byly již připraveny k nasazení a Spojenci proti nim neměli zbraň. Již několik let probíhající program, ale pozdržel oficiální nezájem a Hitlerův požadavek, aby nejvýkonnější proudový letoun světa sloužil jako bombardér!
Na studii proudové stíhačky, jejímž výsledkem byl Me 262, začal Messerschmitt pracovat na podzim 1938. První lety prováděl prototyp ještě s pístovým motorem v přídi, v červenci 1942 pak se dvěma proudovými motory; od pátého prototypu byl letoun vybaven příďovým podvozkem. Přes řadu dalších obtíží začala v červenci sériová výroba, jejíž tempo bylo mnohokrát výšší než u britského Gloster Meteoru. Německé motory s axiálními kompresory byly na druhou stranu nespolehlivé, často vynechávali, zapalovaly se apod. Kanon MK 108 byl také náchylný k poruchám, často zkolaboval i podvozek.
Přesto byl Me 262 skvělým strojem, a zatímco spojenecké proudové letouny ještě nebyly k bojovým jednotkám zařazeny či nebyly nasazovány proti nepřátelskému letectvu, zničilo sto nasazených Me 262 mnohem více než sto spojeneckých bombardérů a stíhaček. I v podmínkách neodvratného konce předvedly Me 262 co dovedou. Když pod nátlakem okolí Hitler odvolal svůj rozkaz, aby "Schwalbe" sloužil jako bombardér, začala urychleně výroba čistě stíhací verze Me 262 A-1 pro další stíhací jednotky.
Na změnu Hitlerova názoru měly jistě vliv úspěchy komanda Nowotny, které bylo jediné do této doby vyzbrojeno stíhacím Me 262. Hitlerovo rozhodnutí zpočátku roku 1945 však přišlo pozdě. Vzdušný prostor nad Německem již absolutně ovládli spojenci a proto nebylo jediného bezpečného letiště. Navíc se objevily problémy s nedostatečným výcvikem pilotů a nedostatkem pohonných hmot. Spojenci považovali Me 262 za nebezpečný zbytek protivníkových sil a proto pořádali na jejich základny neustálé nájezdy.
V srpnu 1944 byla stíhací eskadra JG 7 vybavena Me 262 a první jednotkou, která byla schopna zasáhnout do boje, se stala Staffel 3. Adolf Galland, v té době generál letectva použil pro tuto jednotku to nejlepší, co mu zůstalo. Velitelem jednotky byl jmenován plukovník Johannes Steinhoff, skvělý pilot se 170 sestřely a pozdější náčelník štábu poválečné Luftwaffe. Tato jednotka byla poměrně dost úspěšná, ale podepisovaly se na ní časté nehody. Na začátku roku 1945 se dostalo letectvo do tak zoufalé situace, že obranu Německa proti náletům zajišťovalo 60 Me 262 z JG 7, které však i přes technickou dokonalost letadel, byly takřka bezmocné proti tisícovým svazům spojeneckého letectva.
V té době také vznikl poslední pokus Luftwaffe vytvořit funkční eskadru. Tou měla být Jagdverband 44, známá jako eskadra expertů, vybavená pochopitelně tím nejlepším, co Němci měli - tedy Me 262.
V jejich řadách se objevila taková pilotní esa jako major Gerhard Barkhorn (301 sestřelů), podplukovník Heinz Bar (220 sestřelů), major Walter Krupinski se 197 vítězstvími a mnozí další elitní letci. Jejich velitelem byl Adolf Galland, kterého kvůli neshodám s Hitlerem a Göringem donutili k odchodu k této jednotce. Přestože JV 44 dosáhla četných vítězství, nemohla už ani ona vyrovnat misky vah.
Například Kurt Welter sestřelil na Me 262 29 letounů, Heinz Bar 16, Franz Schall 14, Hermann Bucher 12, Georg-Peter Eder 12, Erich Rudorffer 12 a Karl Schnorrer 11. Do konce války v Evropě bylo vyrobeno 1433 těchto hrozivých zbraní. Po válce několik těchto letounů v jednomístné (jako S-92) a dvojmístné verzi (CS-92) používalo i československé letectvo.